Ležela jsem v posteli v malé místnosti na ubytovně a zírala do stropu. Společnost mi dělaly jen štěnice a všudypřítomný zápach zatuchlé plísně. Byl čtvrtek 9. března a já neměla nic na práci, protože do drůbežárny jsem se měla dostavit až v pátek. Ten den mi bylo právě čtyřicet let. Cítila jsem se osaměle, ale měla jsem aspoň čas přemýšlet nad tím, co dělám a proč.
V posledních letech mi různí lidé mnohokrát vyprávěli, co zažili ve svém zaměstnání. Jak jim zaplatili málo za odvedenou práci, že je nutili pracovat přesčas, že museli chodit do práce nemocní a jak těžké měli pracovní podmínky. Když jsem se jich zeptala, jestli bych o tom nemohla napsat a citovat je, nechtěli. Báli se. Jenže reportáž, v níž vystupují samí anonymní lidé, nepůsobí důvěryhodně. Pochopila jsem, že jediný způsob, jak popsat pracovní podmínky ve špatně placených zaměstnáních, je nechat se tam sama zaměstnat. A tenhle můj plán se díky redakci Alarmu a Nadačnímu fondu nezávislé žurnalistiky letos stal skutečností.
Chci, aby ti lidé byli vidět
Původní záměr byl takový, že v každé z prací zůstanu několik týdnů, ideálně jeden měsíc, a vystřídám jich alespoň šest. Nakonec jsem jich prošla – s výjimkou krátké epizody v továrně na sladidla – jen pět. Pracovala jsem v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou v obchodním řetězci, v továrně na výrobu holicích strojků a v třídírně odpadu. Chtěla jsem také pracovat jako šička, ale nepodařilo se mi sehnat místo, protože nemám praxi ani průkaz zdravotního postižení, což jsou časté podmínky pro získání této údajně zcela nekvalifikované práce. Pouze ve třech prvních zaměstnáních jsem zůstala po dobu několika týdnů a na hlavní pracovní poměr. Pak už jsem pracovala jen jako brigádnice, protože mě odchody z jednotlivých zaměstnání emocionálně vyčerpávaly. Nechtělo se mi opouštět kolegy, kteří si mysleli, že tam zůstanu na stálo.
Je tu spousta pracujících, kteří jsou zavření v halách bez oken, často v prostorách, kde je navíc hrozná zima, anebo naopak vedro, a nikdo je nevidí. Chtěla bych svými reportážemi přispět k tomu, aby „vidět“ byli.
Každý den jsem si zapisovala do deníku, co jsem v práci zažila. Informací, emocí a zážitků bylo tolik, že bych je nikdy nedokázala zpracovat do reportáží, kdybych se spoléhala jen na svou paměť. O každé pracovní zkušenosti jsem následně napsala reportáž – ty budou počínaje touto středou jedna po druhé vycházet na stránkách Alarmu. Materiálu mám ve svém deníku tolik, že kromě reportáží pro web chci napsat také knihu. Zároveň mě spolu s filmovým štábem průběžně natáčela moje kolegyně a kamarádka, dokumentaristka Apolena Rychlíková. Vznikl tak díl Českého žurnálu s názvem Hranice práce, jehož je ona autorkou a já protagonistkou. Apolena se stala nejen režisérkou dokumentu, ale také mého života. Hledala mi pracovní nabídky, nutila mě, abych chodila na pohovory, a současně mi připomínala, že se blíží doba, kdy musím z daného zaměstnání odejít.
Jsem si vědoma toho, že vyčerpávající a mnohdy také mizerně placenou práci dělají i lidé, kteří studovali a jsou kvalifikovaní. Myslela jsem třeba na zdravotní sestry, učitele nebo lékaře v nemocnicích, kteří pracují v neuvěřitelně dlouhých směnách až do úmoru, ale jejich práci jsem dělat nemohla, protože nemám náležitou kvalifikaci. Lidé v těchto profesích mají rovněž lepší předpoklady k tomu, aby o své situaci sami informovali společnost.
Když jsem pracovala za kasou, překvapilo mě, kolik lidí má s pokladní upřímný soucit. Často mě zákazníci politovali, že tu práci musím dělat, cítila jsem z jejich strany solidaritu. Je to asi proto, že pokladní vidíme a můžeme s nimi mluvit. Je tu ovšem spousta pracujících, kteří jsou zavření v halách bez oken, často v prostorách, kde je navíc hrozná zima, anebo naopak vedro, a nikdo je nevidí. Chtěla bych proto svými reportážemi přispět k tomu, aby „vidět“ byli.
Je to i na nás
Během toho půl roku, kdy jsem pracovala v uvedených zaměstnáních, anebo si zaměstnání hledala, jsem stále více cítila, jak se vzdaluju svému prostředí. Sílil ve mně pocit, že mě moje okolí nechápe. Jedna moje kamarádka, která mě vídala jako pokladní v supermarketu, si myslela, že tam jsem na brigádě, abych si přivydělala. Teprve když se dozvěděla, že tam jsem jako investigativní novinářka, začala mluvit o tom, že jsem statečná, a mou práci obdivovala. Vlastně mě obdivovali skoro všichni lidé, kteří se dozvěděli o tom, co dělám. Vyjadřovaný obdiv mi nebyl vždy úplně příjemný. Čím dál víc jsem se totiž bála, že nedokážu ve svých reportážích popsat, jak žijí ti lidé, které za hrdiny považuju já. Lidé, kteří tvrdě fyzicky pracují, ničí si zdraví ve směnných provozech, vidí své děti méně, než by chtěli, dostávají mzdu tak mizernou, že často musí žádat o příspěvek na bydlení, a přesto se ještě nezhroutili, snaží se naopak být veselí, optimističtí a vidět všechno z té lepší stránky. Obdivuju je a přála bych jim, aby v sobě našli ještě jiný druh odvahy. Aby se uměli ozvat, spojit se ke kolektivnímu vyjednávání a vymoci si lepší mzdy i pracovní podmínky. Pokud se ve veřejném prostoru bude více mluvit o tom, že bojovat za svá práva je správné, může jim to pomoci. Je to i na nás.
Reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce:
Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem (Práce v nemocniční prádelně pražského Motola)
To je jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží (Práce v drůbežárně ve Vodňanech)
Neviděla jsem vyrůstat svého syna (Práce pokladní v supermarketu Albert)
To dělaj pro stroje, ne pro lidi (Ve výrobně žiletek v Krupce)
Jak jsem se nestala šičkou na Ostravsku (V třídírně odpadů na Ostravsku)
Jeden den v továrně na sladidla (V továrně na výrobu sladidel Canderel)
Autorka je redaktorka Alarmu.
Série textů vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.